Národní parky v Evropě

Obsah

 

 

Obecné informace

Národní park – rozsáhlé území, kde značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné plochy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam a jsou jedinečná v národním a mezinárodním měřítku. Většinou je vyhlašuje parlament. Zkratka NP ( např. NP Bükk )

Chráněná krajinná oblast – rozsáhlé území s harmonicky utvářenou krajinou, významným podílem přirozených lesů a trvalých travních porostů s hojným zastoupením dřevin, památkami osídlení aj. Vyhlašuje je vláda. Zkratka CHKO ( např. CHKO Slavkovský les )

Národní přírodní rezervace – menší území mimořádných přírodních hodnot. Jeho využívání je možné jen v případě, že se jím uchová nebo zlepší dosavadní stav přírodního prostředí. Vyhlašuje Ministerstvo životního prostředí. Zkratka NPR

Národní přírodní památka – přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů s místním, vědeckým či estetickým významem, a to i takovým, který vedle přírody formoval svou činností člověk. Vyhlašuje Ministerstvo životního prostředí. Zkratka NPP

Přírodní rezervace – menší území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením prvků typických a významných pro příslušnou oblast. Vyhlašuje příslušný odbor životního prostředí, magistrát města aj.

Přírodní památka – je to chráněná část přírody o menších rozměrech

 

 

Národní parky Islandu

Island je země kontrastů. Horké minerální prameny, gejzíry, sopky, solfatary vedle ledovců, které zaujímají 12 % rozlohy ostrova. Ohlušující rachot nespočítaných vodopádů vedle absolutního ticha neobydlených pustin a pouští vnitrozemí. země jen o něco menší než bývalé Československo (103 000km) se svými 268 000 obyvateli (k 1.12.1995) je nejméně obydleným státem Evropy (2,6 obyvatel na km). Island je relativně mladý ostrov sopečného původu, který je součástí středo-atlantického hřbetu. Ten rozděluje ostrov na dvě části, západní má blíž k Severní Americe, východní k Evropě. Díky tomu se v islandské přírodě setkávají rostliny a živočichové ze Severní Ameriky s evropskými druhy. Chráněná území zaujímají 8 % plochy ostrova a představují ji 3 národní parky, 29 přírodních rezervací, 30 přírodních památek, 9 přírodních parků a dalších 258 míst zvláštního zájmu ochrany přírody. Zvláštní postavení mezi chráněnými územními má jezero Mývatn (Komáří jezero) a jeho okolí, které je zařazeno mezi ramsarské lokality, ale podle islandského zákona o ochraně přírody nemůže být vyhlášeno národním parkem.

Národní park Skaftafell

Největším národním parkem je Skaftafell (170 000 ha). Nachází se na jihovýchodě ostrova a je pozoruhodný tím, že se z větší části rozkládá na ledovci Vatnajökul (Vodní ledovec), který je největším pevninským ledovcem Evropy (8 400 km). Ledovec je až 750 m silný a svými četnými plazy sestupuje na jihu téměř k oceánu. Jeden z nich Skaftafelljökul je i součástí národního parku. Cílem národního parku je ochrana horských ekosystémů, které zde tvoří na islandské poměry nezvykle husté a bohaté březové lesy (tzv. březové křivolesy). Na nejlépe chráněných místech dorůstají břízy výšky až 12 metrů. Bříza pokroucená (Betula pubescens subsp.Tortuosa) je také jediným domácím druhem stromu. Spolu s ní tvoří březové křivolesy nízké porosty dvou druhů vrb a bříza zakrslá, kterou známe ze šumavských vrchovišť jako pozůstatek doby ledové. Bylinný podrost je poměrně bohatý, nejnápadnější bylinkou je kakost lesní, zajímavé jsou také orchideje: běloprstka bělavá, vemeníček zelený, prstnatec plamatý, tučnice alpská. Vedle březových křivolesů, které vystupují nejvýše do 260 m n. m., se tu místy setkáváme s rašeliništi, loukami a pastvinami, které vznikly v okolí tří bývalých statků. Pak už zbývají jen čelní morény ledovce a z nich vytékající ledovcové řeky. Ty sebou odnášejí obrovské množství materiálu, který však cestou k moři ukládají do široké delty obecně zvané sandur. Toto původem islandské slovo se v průběhu let vžilo jako odborný geografický termín pro náplavy ledovcových řek. Největší turistickou atrakcí jsou však islandské vodopády. Zvláště Svartifoss (Černý vodopád), který padá přes skalní stěnu tvořenou čedičem se sloupcovitou odlučností.

Národní park Pingvellir

Tento národní park bysme našli asi 50 km od Rejkjavíku a jedná se o nejmenší národní park (5 000 ha).Jeho název Pingvellir v českém překladu znamená Sněmovní pláň. tento park je zároveň nejstarším islandským národním parkem (založeným v roce 1928). Hlavním důvodem ochrany přírody nejsou jen krásy přírody, ale i význam tohoto místa pro historii Islandu. V roce 1928 se na tomto místě poprvé sešel islandský parlament – Athing. Islanďané si pro svůj sněm vybrali místo tektonické trhliny středo-atlantického hřbetu. V puklině Almanngjá, jejíž dno stále klesá, se dodnes při vyjímečných příležitostech schází parlament. Do tektonické trhliny v jednom místě padá řeka Oxará, aby jí chvíli tekla a poté zase opustila a ubírala se dál do jezera Pingvallavatn (Sněmovní jezero), které je největším jezerem na Islandu. Území je zajímavé i skutečností, že v jeho blízkosti v roce 1948 působila československá přírodovědná expedice vedená profesorem Emilem Hadačem, který o ní později napsal knihu V zemi sopek a ledovců.

Jak již jsem zmínila v úvodu, zvláštní postavení mezi chráněnými územími má jezero Mývatn na severovýchodě ostrova, které je chráněni zvláštním zákonem. Svojí vyjímečností předčí všechny národní parky, ale protože vlastníkem pozemků není stát, ale drobní vlastníci, nemůže být vyhlášeno národním parkem. Svoji rozlohou 440 000 ha je unikátním chráněným uzemím Islandu, které kromě okolí jezera zahrnuje tok řeky Laxá (Lososí řeka), která z jezera vytéká a pak zasahuje na jih do vnitrozemí, až k severnímu okraji ledovce Vatnajökul. Území se nachází ve vulkanicky aktivní zóně. Samotné jezero vzniklo přehrazením toku řeky Laxá lávou asi před 3 800 lety. Na severovýchod se nachází sopka Krafla, která byla naposledy aktivní v roce 1984, dýmající stráň Námafjall se solfarami a výkvěty síry, vývěry teplých pramenů v puklinových jeskyních Grjótagjá a Storagjá, kde se ještě v 70. letech dalo koupat. Díky zvyšující se sopečné činnosti však teplota prudce stoupla až na 50 stupňů. Turistickou atrakcí je i geotermální elektrárna na úpatí hory Krafly, černá lávová pole z roku 1984, kaldera jezera Víti naplněná teplou vodou, na jižním okraji jezera, pseudokrátery, dokonale symetrický kráter Hverfjall, který je 100 m vysoký a v průměru měří 1 000m nebo sloupy lávy na břehu jezera nebo v Dimmuborgir. Mývatn je však především ptačím rájem, protože nabízí dostatek potravy a řadu hnízdních možností. Žije zde 15 druhů kachen. Snad nejatraktivnější jsou severoamerické druhy: hohol islandský nebo kachna strakatá, pro kterou je Mývatn jediným evropským hnízdištěm. Nejhojnějšími ptáky jsou polák chocholačky, polák kaholka, morčák prostřední nebo kajka mořská.

Národní parky jsou řízeny Radou ochrany přírody. Pouze NP Pingvellir podléhá přímo parlamentu Islandu. rada ochrany přírody je jednak odborná organizace ministerstva životního prostředí a jednak skutečná rada, která má 13 volených členů. Ta se schází každý měsíc a rozhoduje o důležitých materiálech, které pro ni připraví zaměstnanci Rady ochrany přírody. Zatímco pracovníci Rady jsou odborníci, volenými členy jsou zástupci nevládních organizací, spolků, odborných institucí a profesních organizací. Zasedání se účastní i zástupci politických stran, ti jsou ale bez rozhodovacího práva.

Přístupy k ochraně přírody na Islandu se nám Evropanům mohou zdát svérázné. Zatímco u nás se snažíme o ochranu posledních zbytků původních biotopů a zvláště v těchto územích ničíme cizí zavlečené druhy, Islanďané mají radost z každé cizí rostliny, která je schopna na Islandu přežít.

Turisté jsou v národních parcích, stejně jako na celém Islandu vítáni. Vždyť příjem z turistiky patří k jedněm z významných zdrojů národního hospodářství. Výhodou proti našim podmínkám je skutečnost, že turistická sezóna tu trvá od poloviny června do poloviny září. Po zbytek roku, díky nepříznivým klimatickým podmínkám země hibernuje. ve všech národních parcích fungují kempy, které mají alespoň základní vybavení – vodu a WC. Správcem kempu je národní park a zdroje příjmů plynou do jeho pokladny. Jinak je dovoleno volně stanovat v přírodě, kromě míst, kde je to vysloveně zakázáno. Těmi jsou právě národní parky a jezero Mývatn. Největším nebezpečím jsou pro parky turisté, kteří v terénních vozidlech vyrážejí do vnitrozemí, kde jsou jen prašné cesty a kde často dochází k prašným bouřím. Silný vítr snadno rozfouká narušený půdní povrch. Eroze půdy je na Islandu považována za nejzávažnější ekologický problém. Půda vznikající zvětráváním sopečné lávy je sice bohatá na řadu prvků, ale chybí jí jílové částečky, které by půdy zpevnily. Stejně tak stopy po kolech aut, které projelo tundrou budou viditelné několik desítek let. V tomto směru islandským ochranářům, drsná příroda spíše nahrává, protože do vnitrozemí se nevydává každý turista. Ale jen skutečný zájemce, který je buď vybaven dobrým a silným terénním vozem nebo je dostatečně velký dobrodruh…

 

Národní park Lemmenjoki – Finsko

Národní park Lemmenjoki ležící mezi městy Inari a Kittilä byl založen v roce 1956. Od té doby byla přírodní rezervace již dvojnásobně zvětšena. V současné době je Lemmenjoki největším národním parkem ve Finsku a zabírá 2855 kilometrů čtverečních. Je ve vegetační zóně laponských lesů, v těsném sousedství hranice s Norskem. Park je pojmenován podle stejnojmenné řeky tekoucí jeho středem, která bývá každé léto svědkem mezinárodního klání v rýžování zlata. Oblast parku je také jednou z největších divokých neobydlených oblastí v Evropě. Vedle přírodní rezervace má velký význam pro chov sobů a turistiku. Národní park Lemmenjoki je rozdělen do tří oblastí.Základní oblast – podle řeky Lemmenjoki a jejich hlavních přítoků. Tato oblast je tady skutečně pro turisty a je to vidět. jsou zde značené cesty a turista je povinen se jich držet. Tábořit se může pouze na místech k tomu určených. Je jich zde dost a mají veškerý komfort. Každé má upravené ohniště s lavicemi kolem nich. V základní oblasti lze také nalézt několik chat. Některé jsou soukromé, některé patří správě parku a je možno si je pronajmout, stejně jako například kánoi. Můžeme zde najít ještě chaty určené pro každého. Jsou odemčené a může v nich kdokoliv strávit zdarma noc. Další oblastí parku je oblast divočiny. Je to největší oblast. Mnohem větší nežli oblast základní. Cesty zde sice najdete, ale jsou bez jakéhokoliv značení. Mnohdy vedou odnikud nikam. Zmizí vám před očima, když po ní kráčíte a jindy se zase stejným způsobem objeví. Místní legendy vypráví že v cestách a jejich náhlých ztrátách mají prsty trollové. V oblasti divočiny se můžete pohybovat kde chcete. Tábořit můžete kde chcete. Problém je trochu s ohněm. Můžete ho rozdělat téměř kdekoliv, ale už tady není jen tak k mání. Můžete použít jen dřevo ležící na zemi. Je přísně zakázáno lámat větve. Samozřejmě zde nesmíte lovit. Návštěvníci, kteří navštívili obě oblasti tvrdí, že je divoká oblast hezčí a vřele ji doporučují. Máte tu absolutní volnost a můžete krásně vychutnávat klid divočiny. Návštěvník však nesmí zapomenout na skutečnost, že je v divočině a nejbližší lidé jsou od něj vzdáleni třeba i několik dní chůze. Ačkoliv je Finsko poměrně velká rovina a nejvyšší kopce v tomto parku mají asi 500 metrů nad mořem, tak jako placka rozhodně nepůsobí. Třetí oblast je oblast zakázaná. Jsou zde dvě takové a obě jsou velmi malinké. Do jedné je vstup zakázán z důvodu velké náchylnosti na sesuvy půdy. Chozením mimo cesty narušuje břeh řeky a ten se sesouvá do řeky, Do další oblasti je vstup zakázán jen několik týdnů na začátku léta z důvodu hnízdění ptáků. Téměř celým parkem se táhne řeka Lemmenjoki. Do ní se vlévají četné přítoky. Nejkrásnější je asi Ravadasjoki, která na svém toku tvoří krásné vodopády. Podél řeky Lemmenjoki, která je chvíli řekou, pak potokem a nejvíce připomíná jezero, je pás lesů. Ve vyšších polohách je to pouze řídká a nízká tundra. Vrcholky kopců jsou pak holé. Je neuvěřitelné jak se na malém převýšení vystřídají všechny typy hor. Jen ledovec zde nenajdete. To že tady ale kdysi nějaký byl vidíte téměř všude. Malá jezírka najdete úplně všude. Vody je tady vůbec všude dost. Téměř na každém svahu hor se rodí malý potůček. Z mokřin vytékají slabé proužky vody, které se spojují a vytvářejí horské potoky. Voda je křišťálově čistá a velice osvěžující. Má však ještě jednu vlastnost. Unáší s sebou zlaté šupinky. Většina toků v Lemmenjoki obsahuje ve větší či menší míře zlato. Lidé to vědí a tak je všude spousta zlatokopů, kteří se snaží v této nádherné krajině něco si urvat pro sebe…

 

 

Nejznámější finské národní parky

 

Národní park Urho Kekkonen

Park se prostírá od oblasti Raututunrit – Saariselkä směrem na východ k lesům řeky Nuorttijoki. Díky své rozloze a různorodosti fauny a flóry je park unikátní chráněnou oblastí.

Národní park Pyhä – Tunturi

Do parku patří nejjižnější finská náhorní planina, plná strží a holých skal. Nejvyšší vrchol se nazývá Noitatunturi, jeho nadmořská výška je 540 metrů nad mořem.

Národní park Lauhanvuori

Park je známý svými průzračnými prameny a bystřinami. Nachází se zde i nejvyšší bod západního Finska, Lauhanvuori. Lyžařské stopy i turistické stezky…

Národní park Isojärvi

Park se rozkládá na severních a západních březích stejnojmenného jezera, (Isojärvi). Měnící se nadmořská výška a různorodé lesy s mnoha jezery a jezírky jsou velmi charakteristické pro tuto severskou krajinu.

 

 

Litevský park “sta jezer”

Aukštatijos nacionalinis parks, jak se národní park oficiálně nazývá, se nachází asi 110 km severo – východně od hlavního města Litvy – Vilnius, poblíž hranic s Lotyšskou republikou. Byl založen ještě za sovětské éry a to v roce 1974. Nadpis vůbec nepřehání, když jej nazývá parkem sta jezer, neboť se zde podle mapy a turistického průvodce opravdu tolik jezer a jezírek nachází. Celý park je velký asi 600 km čtverečních. Správním centrem celého parku je vesnička Paluše. V samotné Paluše se nachází místo na kempování, krásná restaurace, kde nabízejí řadu národních jídel. Ve vesničce samotné pak určitě stojí za zhlédnutí krásný dřevěný kostel z 18. století se zvonicí stojící hned vedle kostela. Krásný výhled na borovicové lesy a celý park se nám naskytne při výstupu na 155 metrů vysoký kopec Ledakalnis, který je snad jediný v jinak naprosto rovné krajině. Další zajímavostí, na kterou můžete při své procházce parkem narazit, je Piliakalnis ležící u jezera Tauragnas. Je to pahorek, který navršili lidé, a který sloužil jako obranný val. Pro výlety je možno zvolit si několik pěších tras s možností přespání ve značených tábořištích nebo pod širou oblohou, nebo si půjčit kanoe a projet trasu po jezerech, která jsou propojena říčními kanály. Tábořiště se v tomto případě nacházejí na břehu jezera, ale v určitých obdobích jsou zamořena velkým množstvím bodajícího hmyzu. V neposlední řadě jsou zde nádherné západy slunce, které okouzlí nejednu romantickou duši.

 

 

 

Národní park Bükk - Maďarsko

Tento park se rozkládá na 41 835 hektarech a brzy bude zvětšen asi o 5000 hektarů. Oblast národního parku byla po 70 milionů let zaplavena mořem. Bükkské vrchy jsou také tvořeny vápenatými usazeninami z této doby. Protože vápenec je dobře rozpustný ve vodě, kopce jsou protkány jeskyněmi, Zatím bylo prozkoumáno a popsáno 800 jeskyní o celkové délce více než 35 km. Dvě z nich jsou velice blízko hotelu Palota v Lillarüredu. Jeskyně Szent István se pyšní stalaktity a stalagmity, zatímco ve 40 000 let staré jeskyni Anna (nazývané také Petöfiho jeskyně) se nalézají zkamenělé listy, větve a dokonce i celé stromy zachované v původním tvaru vysráženým vápencem. Náhorní plošina Bükk je poseta závrty a propady a obklopena hřebeny: všechny byly viditelně poškozeny erozí. Krasová oblast Nagymezö má velmi neobvyklé klima, jedné červencové noci zde bylo naměřeno dokonce –7 stupňů Celsia. Vzhledem k mimořádnému kolísání teplot a speciálním půdním podmínkám zde rostou nejvzácnější a nejcennější rostliny celého Bükku. Další zajímavostí tohoto maďarského národního parku je sedmnácti metrová kaskáda Fátyol na potoce Szalajka. Stupně kaskády byly vytvořeny vápencem vylučovaným na jednotlivých oddělovacích hrázkách a rostou v průměru o 1 – 2 milimetry za rok. Jezero Hámoi je napájeno potokem Garadna. Jeho hráz vybudoval na počátku 19. století Frigyes Fassola. Muzeum lesnictví pod širým nebem v údolí Szalajka vystavuje historii a dávné nástroje pro dřevařství, výrobu skla a oceli. Na druhém konci údolí Szalajka, ve Szilvásváradu, je další muzeum: Dům Orbán, které návštěvníka seznámí s prehistorii a historii i s přírodou národního parku Bükk.

 

 

Národní park Aggtelek – Maďarsko

Národní park Aggtelek je od roku 1995 součástí Světového dědictví. Devadesát procent Maďarů ze sta zná pouze jeho největší jeskyni, přestože v něm jsou také další tři významné krajinné prvky. Dva menší jsou kras v Szalonna a kopec Esztramos, větší severní část začíná nad Szuhafö a sleduje státní hranici po řeku Bódvu. Podzemní svět přesahuje státní hranice: jeskyně Baradla je propojena s jeskyní Domica na Slovensku. Baradla je jen jednou z mnoha jeskyní v této oblasti, je nejdelší, byla objevena jako první, je nejpopulárnější a nejbohatší na krápníkové formace. Má pět vchodů. Poblíž jednoho z nich se obloha zrcadlí v jezeře Vörös. Nedaleké skály Medve byly vytvarovány větrem a vodou do podivných a rozmanitých tvarů. Nad vchodem v Aggteleku se tyčí 50 metrů vysoký útes Baradla. Nedaleko, na úpatí vápencového chodníku, se leskne jezero Aggtelek. Dva prameny u vchodu Jósvafö byly přehrazeny a vytvořily jezero Tengerszem. V jeskynním systému žije přes 450 živočišných druhů, ale fauna na povrchu je také velmi bohatá. Hnízdí zde pravidelně přísně chráněný jeřábek lesní a čáp černý.

 

 

Národní park Severní Velebit

Tento nejmladší národní park (byl jím prohlášen na přelomu roku 2000 a 2001) zahrnuje severní část Velebitu, horského masívu, který se tyčí nad Jadranem v oblasti Chorvatského přímoří a Severní Dalmácie, mezi průsmykem Vratník na severu a řekou Zrmanjou na jihu, v délce 140 kilometrů a šířce 10 – 30 kilometrů. Pro Chorvaty je Velebit symbolem svobody, jejich bouřlivých dějin a lze říct, že je horstvem jejich srdcí. Již v roce 1928 byly některé části Velebitu (Štirovača a Paklenica) prohlášeny národním perkem, ale tento formálně právní akt měl jen dočasný charakter s tím, že se měl každoročně obnovovat, což se nedělo. Kromě toho se ochrana v rámci tohoto parku vztahovala pouze na zdejší vzácné lesní porosty. V roce 1949 se stala národním perkem Paklenica, o něco později byla Štirovača prohlášena lesní rezervací a krásné skalní skupiny Hajdučki a Rožanski Kukovi se staly přísně chráněnými rezervacemi. V roce 1978 zařadila organizace UNESCO Velebit v rámci svého programu Člověk a biosféra do mezinárodní sítě biosférických rezervací. Ale poté čekal Velebit ještě 22 let na vyhlášení své severní části národním parkem.

Botanikové tu napočítali 2 700 rostlinných druhů, z toho 78 endemitů, tedy rostlinstvo, které mimo toto horstvo nenajdeme nikde jeden na zeměkouli. Mezi nejpopulárnější vzácné představitele chráněné flóry Velebitu patří například Degenia velebica, velebitská degenie. Tento relikt minulosti roste na Velebitu pouze na několika územích.

K systematickému poznání velebitského rostlinstva přispěl před mnoha léty mimo jiné i český botanik Dr. Velenovský svým obsáhlým dílem Flora Velebica. S většinou těchto vzácných rostlin se může návštěvník seznámit v horské botanické zahradě v Modrié dolcu na svahu Velkého Zavižanu (Velký Zavižan) na území parku.

Tomu, kdo se chce seznámit s nejkrásnějšími partiemi velebitského národního parku , je doporučováno se vydat po tzv. Premužičově stezce od severu k jihu. Tato vysokohorská stezka, nejkrásnější v celém masívu, je dlouhá 50 kilometrů. Je to cesta pro turisty, což znamená, že každý návštěvník, který je zvyklý se pohybovat v horském terénu, může bez problému tuto stezku absolvovat. Ta je výborně vytrasována, místy vytesána do skal horstva a je soustavně udržována ve velmi dobrém stavu. Cesta začíná u chaty na Zavižanu (Dom na Zavižanu) na vrchu Vučjak (1644m). Dostaneme se k němu po lokální silnici, vedoucí z městečka Otočac přes Krásno na Zaživan. Cestou se může návštěvník v Krásnu zastavit v klášteře, známém mariánském poutním místě, proslulém však i vynikajícím výrobkem zdejších mnichů, likérem travarica. Tajemství výborné chuti tohoto likéru, kteří mnozí pokládají za nejlepší lék nejen na žaludek, ale i na čištění jater a ledvin, spočívá v 19 léčivých bylinách, které se do něho přidávají.

Premužičova stezka byla vybudována na začátku 30. let 20. století veden z Chaty na Zavižanu dříve téměř nepřístupným terénem. Chata na Zavižanu je v provozu celoročně, neboť je součastně metereologickou stanicí. Stezka vede stále přibližně ve výšce 1 600 metrů nad mořem, bez větších terénních výkyvů, nekrásnějšími partiemi severního Velebitu. Patří k nim jedinečné horské skupiny Rožanské a Hajducké skály (Rožanski a Hajdučki Kukovi), obě přísné rezervace. nádherné smrkové a bukové lesy se tu střídají se svítícím bělostným vápencem skal (kukovi znamená skály, skaliska), oddělených mezi hlubokými závrty. Na lokalitě je 50 jednotlivých skalních vrcholů, dosahujících 1 600 metrů. Jsou pro ně charakteristické divoké, srázné věže, rozpuklé stěny, skalní labyrint bizardních tvarů, propasti, ponory, jeskyně, mnohdy vůbec neprobádané. V oblasti Rožanských a Hajduckých skal je možno přenocovat.

O neprostupnosti a nepřístupnosti této části Velebitu svědčí mj. i skutečnost, že zde v roce 1994 došlo k největšímu objevu chorvatského krasu v průběhu 20. století – k objevu nejhlubší chorvatské jeskyně, která je devátou nejhlubší na světě – Lukovy jeskyně (Lukina jama) – 1392 metrů. Byla tak nazvána podle chorvatského speleologa Ozrena Lukicé, který začátkem 90. let zahynul na Velebitu při srbské agresi. Není zřejmě přehnané tvrzení znalců zdejších hor, podle něhož právě v této lokalitě jsou mnohá místa, kam ještě nevkročila lidská noha.

 

 

Národní park Plitvičky

Tento národní park se nachází v Lické oblasti, mezi horským masívem Mala Kapela a výběžkem Licka Pljesivica. Administrativně patří menší část parku do oblasti Sluri, Otocac a Ogulin, kdežto větší část patří pod Titovu Korenicu. Informační centrum parku sídlí ve městě Plitvická Jezera. Národním parkem byly Plitvičky vyhlášeny roku 1949. Park pokrývá rozlohu 19,479 hektarů, z toho 14,000hektarů tvoří lesy. Jezerní systém tvoří 16 jezer, jezírek, potoků a 92 vodopádů všech tvarů a velikostí, která se prolínají zalesněnou krajinou. Největší krása a hodnota parku spočívá hlavně v 16 jezerech, které se vlévají jedno do druhého a systémem vodopádů a také vyjímečností a bohatostí flory a fauny. Plitvická jezera vytvářejí také unikátní krasový fenomén. Mezi vodními plochami vedou dřevěné chodníčky, můstky a lávky, takže můžete zblízka pozorovat rostliny a živočichy, můžete se kochat pohledem na hrátky proudů ledové vody mezi kameny, nechat se orosit vodní mlhou velkých vodopádů a obdivovat umění přírody využít každý nepatrný kousek země. Pokud jste se domnívali, že první část je překrásná, pak vás pokračování ve vycházce určitě nezklame. Úzká stezka mezi skálou a jezery vás dovede až k obrovským vodopádům 76m vysokým, jejich jméno Veki pršavci opravdu vystihuje skutečnost. Zde pohled zblízka na vodopády končí a pokračuje lesní cestou odkud si návštěvník může vodopády prohlédnout z vrchu. Jezera jsou z hlavní části napájena vodou z řek Crna Rijeka, Bijela Rijeka a Potok Ljeskovac, která se vlévají do jezera Proscansko. To leží ve výšce 636 metrů nad mořem a voda z něho plyne přes nižší jezera do řeky Korana, která vytváří další peřeje a vodopády. Jezera vytvářejí unikátní barvy od smaragdově zelené do tyrkysové a také díky tomu byl roku 1979 celý komplex Plitvických jezer zařazen do seznamu památek UNESCO.

Park je názorný příklad, jak se nedotčená příroda může bez úhony stát národním parkem.

 

 

Národní park Krka

Národní park Krka patří pod administrativní správu Šibeníku, Drnisu a Kninu a byl ustanoven národním parkem 12. prosince 1985.

Řeka Krka je vlastně krasový unikát. Je sice jen 72 kilometrů dlouhá, ale neobyčejně oplývá vodou. Na své krátké pouti kaňonem do moře tvoří nesčetné množství vodopádů, kaskád, peřejí, jezer a jezírek. Na jednom jejím úseku, který je jen pět kilometrů dlouhý je osm velkých vodopádů a to: Topolski Buk ( 22 metrů ), Bilusica Buk ( 22 metrů ), Cosica Slap nebo Brljan (15 metrů ), Manlovacki Slap ( 60 metrů ), Rosnjak nebo Sondovjel ( 8 metrů), Miljacke Slap ( 24 metrů ), Roski Slap ( 26 metrů ) a Skradinski Buk ( 46m ). Uvnitř parku se nachází jen Roski Slap a Skradinski Buk, jedny z nejkrásnějších evropských kaskádových vodopádů. Oblast parku se rozprostírá na ploše 14,200 hektarů. To co je v podstatě tak cenné na národním parku Krka je kombinace velmi specifických přírodních úkazů, geologické a geomorfologické formy, rysy krajiny,… Společně s bohatstvím středozemní flory a fauny zde žijí dva specifické místní druhy pstruhů. Visovacký pstruh a Jadranský losos. Zvláštní šarm parku dodávají četné historická a kulturní budovy, které dokládají, že lidé osídlovali tuto oblast od dávných věků. Jsou zde prehistorické pozůstatky v jeskyních, pozůstatky románských budov, ranně křesťanská basilika a několik mlýnů, které stále zůstávají funkční. Největším klenotem tohoto území je františkánský klášter na ostrově Visovac a Krkovský klášter s obrovským kulturním a uměleckým bohatstvím. V parku je několik malebných usedlostí, jednou z nejzajímavějších je vesnička Skardin, která je chráněna jako národní kulturní památka.

 

 

Národní park Paklenica

V roce 1978 jako část UNESCO MaB programu byl Velebit prohlášen jako Světová biosférická rezervace. Národní park Paklenica se nachází na jižních stráních Velebitského masívu, hned pod svým nejvyšším vrcholem (Vaganski vrch, 1758 metrů ). Administrativně park patří pod město Zadar a management sídlí v Starigrad Paklenica. Paklenica je velice zajímavá část Velebitského horského masívu díky bohatosti přírodních krás, krasovým útvarům, rozličností flory a fauny. V roce 1949 byl vyhlášen národním parkem. Celková rozloha parku je 3,617 hektarů. Park se rozkládá hlavně okolo nádrží dvou dravých řek: Velika a Mala Paklenica, které obklopují nejvyšší vrchol jižního Velebitu a dále okolo strmých břehů obou řek které se vlévají co moře u měst Starigrad a Selin. Národní park pak vypadá jako prodloužené údolí ( okolo 8,5 kilometrů dlouhé ), které navazuje na hřeben hory Velebit a dvou kratších kaňonů ( 4-5 kilometrů dlouhých ) Velike i Male Paklenice, jež protékají napříč Velebitským masívem. Spodní část údolí tvoří kolmé skály, které se tyčí až do výšky 400 metrů. Nejimpozantnější skála je Anica Kuk ( 715 metrů ) je atraktivní pro mnoho horolezců. bohatě se zde také vyskytují různé krasové jeskyně a prohlubně (Manita Pea, Jama Vodarica a další ). Většinu parku pokrývá les, který vytváří zelené oázy v okolí moře. Část lesa je stále ještě v původní a neporušené podobě. Díky své geografické poloze a výškové rozdílnosti je zde velká pestrost vegetace. Bukový les pokrývá většinu parku, následován rakouskou jedlí. Nejdůležitější obyvatel parku je bezesporu medvěd, který zde žije společně s vlky, kunami, divokými kočkami, jeleny, zajíci, malými hlodavci, zlatým orlem, dlouhouchým výrem a mnoha dalšími. Mořské a kontinentální podnebí ovlivňuje přilehlé oblasti – přímořské podnebí je studenější než vnitrozemské, což vytváří zajímavý a atraktivní kontrast, který mnoho turistů láká ke strávení prázdnin…

 

 

Národní park Risnjak

Národní park Risnjak se nachází asi 15 kilometrů od Delnice v nejzápadnější části Dinarických hor. Administrativně patří do Delnice, Cabaru a Rijeky, přičemž management sídlí ve městě Crni Lug. Národní park Risnjak se prostírá na ploše 3,014 hektarů a výška kolísá od 680 do 1528 metrů nad mořem. Park je typickým představitelem Dinarického regionu se svou specifickou florou a faunou. Vrchní části Risnjaku jsou tvořeny dolomitovým vápencem. Přestože vrchol je ve výšce 1528 metrů nad mořem, Risnjak vytváří důležitou klimatickou bariéru mezi přímořským a vnitrozemským podnebím země. Obě strany jsou porostlé buky, jedlemi a borovicemi. Rijecký národní park je také poblíž hlavní Rijecko – Záhřebské dálnice a tím se stává velice přístupný turistickému ruchu. Nádherný výhled na zátoku Kvarner se nabízí přímo z města Risnjak.

 

 

Národní park Rondane

Národní park Rondane byl vyhlášen jako první národní park v Norsku a to v roce 1962. Jeho rozloha je 5.72 hektarů. Byl vyhlášen k ochraně centrální části stejnojmenného horského masivu mezi údolími Gudbrandsdalen a Osterdalen. Jeho střed leží asi 40 kilometrů od Dombasu a má vysokohorský charakter. Deset vrcholů v tomto parku přesahuje 2000 metrů, přičemž nejvyšší je Rondslottet (2178 m )

Geologický podklad tvoří většinou živinami chudé sparagmity (předprvohorní arkózovité pískovce s velkým obsahem křemene a živce ). Proto i horská flóra je poměrně jednotvárná, stejně jako reliéf ( s vyjímkou centrální části ), který byl ještě před 6000 lety modelován ledovcovým příkrovem. Geomorfologickou pozoruhodností v jihovýchodní části parku ( Vuludalen ), ale i na severu (Drovdalen ) jsou nálevkovité prohlubně – prostory vzniklé poodtáním velkých bloků tzv. mrtvého ledu dávno po odstupu souvislého ledovce.

Skály jsou porostlé převážně lišejníky, jen v nižších polohách břízou a rašeliništní vegetací, vzácně také borovicí. Ve skalních štěrbinách roste pryskyřník ledovcový ( Ranunculuc glacialis ), v lesních porostech roste norský endemit oměj severní ( Aconitum septentrionale ). Fauna je zastoupena spíše ptačími druhy ( strnad sněžní, linduška, bělořit ). Bělokur, liška, los, rosomák jsou v těchto oblastech velmi vzácní.

 

 

Národní park Dovrefjell 

Jedná se o nejsnáze dostupný park v Norsku. Jeho střed leží 35 km severovýchodně od Dombasu. Byl vyhlášen v roce 1974 na rozloze 26500 hektarů k ochraně vysokohorské krajiny v severovýchodní části stejnojmenného pohoří. Nejvyšším vrcholem je Snohatta ( 2286 m ), velká část parku leží v nadmořské výšce mezi 1600 – 1800 metrů nad mořem. Říčka Driva dělí národní park na dvě části: na větší a vyšší západní a nižší a menší část východní.

V západní části parku převládají prekambrické pískovce, ruly, svory. Ve východní části parku vystupují také horniny vulkanické, morénové uloženiny a místy i vápnité sedimenty. Právě na nich je nejpestřejší flóra ( lomikámen, všivec žezlovitý, oměj severní ). za 200 let botanického výzkumu zde bylo zjištěno 420 druhů cévnatých rostlin, což je největší počet ze všech norských národních parků. Vysoko položený povrch má ráz horské tundry s četnými vodními toky, s několika jezery, zamokřenými plochami i vystupujícími holými skálami.

Největší zoologickou raritou tohoto parku je výskyt několika stád pižmoně východního ( Ovibos moschatus ). Tento druh sudokopytníka zde žil až do poslední doby ledové, po ní se sem už nevrátil. V roce 1930 sem bylo přivezeno několik kusů z Grónska. Během 2. světové války byly vyhubeni a znovu sem byly dovezeni z Grónska v letech 1974 – 1953. Tito pižmoni se zde udrželi a rozmnožili zhruba na dvojnásobek, takže jejich počet vzrostl zhruba na 50 kusů. Z dalších velkých savců se zde zdržují sobi, rosomák, liška obecná i liška polární, kuna skalní a lasice hranostaj. Z ptáků zde žije orel skalní, káně rousná, sýc rousný, poštolka, raroh lovecký, bělokur rousný. V létě se volně na svazích pasou koně ze státního hřebčína.

 

Nejznámější švédské národní parky

Národní park Abisko

Park se rozkládá kolem řeky Abiskjoke. Na severu sahá až k jezeru Tometräsk na západě k horám Nuolja, na jihu k jezeru Patjojaure a na východě k nížině Vatlasvadda. Park je bránou do Laponska. V údolí řeky Abiskjoke jsou četné soutěsky, flóra připomíná alpskou přírodu. Vyskytují se zde v hojném počtu hořce, suchopýry, pryskyřníky, oměj šalamounek, ale i vřesy. Z fauny je v této oblasti typický medvěd, rys, los nebo rosomák

Národní park Stora Sjöfallet

V parku bysme mohli nalézt horskou krajinu švédského Laponska, arktického a subarktického typu, mnoho jezer, vodopád, nádherné lesy a vřesoviště, bohatou faunu a flóru.

Národní park Padjekanta

Park úzce sousedí s národním parkem Stora Sjöfallet. Je to vlastně náhorní planina ležící na hranici lesa s jezery Virihaure a Vastenjaure. Pro botaniky je to nejzajímavější oblast ve Švédsku – roste zde 413 druhů rostlin. Žijí tu medvědi, divoké husy, luňáci, kulíci. Parkem vede turistická stezka značená kameny, vedoucí z Sarjasjaure do Norska

Národní park Peljekaise

Park se rozprostírá od planiny Peljekaise až k jezerům Tjalasjaure a Luotaure a byl zřízen za účelem ochrany březových porostů. Je zde bohatá flóra a fauna typických pro hlavní horský řetězec Švédska